90’s Explosion Openair festival aneb hudba spojuje navždy!
Říká se, že hudba spojuje spoustu generací.
Nejlepší doba, kdy konkrétní songy měly význam, poslání a svým jedinečným pozitivním nábojem udržely pohromadě všechny úžasné lidi v takové věrnosti, že dosud oslavují její existenci a jsou hrdí na to, kdy se narodili a jak si uměli užívat života, byla jedinečná 90.léta!
Bylo mi asi 9 let, kdy jsem objevila jednu skladbu z kazeťáku, která mě učarovala svým beatem, melodií a hlasem. Dneska už vím, že se jednalo o skladbu Let the beat control your body od úžasné skupiny 2unlimited. A v ten moment jsem věděla, že se mi tato hudba vrývá pod kůži. Následovala nesmrtelná dvojka Twenty 4 seven, která svoji úžasnou a přeslazenou taneční peckou Is it love způsobila v moji hlavě závislost, a která zároveň trhala pak v hitparádách rekordy a několik týdnů se objevovala na prvním místě pořadu ESO. Musela jsem mít jejich kazetu a poznat tak další písničky, které toto duo tvořilo.
Když jsem si něco vzala do hlavy, tak jsem neustoupila, dokud jsem to nedostala nebo neudělala.
Měla jsem jedinečnou příležitost získat kazetu koupí na tehdejší burze v Brně, kdy jsem se snažila šibalsky mamce vysvětlit, že bez té kazety nemohu odejít a že je to pro mě životně důležité, abych byla v centru hudebního dění a mohla si tančit na oblíbeného interpreta. Jelikož byla mamka ze stejného hudebního těsta, tak mi rozuměla, ale nakonec podotkla, že si na ni musím počkat.
Já jakožto zkušená herečka spustila svůj hysterický pláč a vznětlivé chování, které trochu způsobilo paseku a umínila jsem si, že se nehnu, dokud mi ji mamka nekoupí.
Když jsem cítila, že už prohrávám na plné čáře se svým nevychovaným výstupem, nahodila jsem nafouklý obličej a začaly mě pálit opuchlé oči od hořkých slz, které jsem polykala při chůzi k autu.
Posadila jsem se na zadní sedadlo, koukala z okna a myslela na to, že chci umřít. Mamka se posadila na sedadlo spolujezdce a napomínala mě, že takhle to nefunguje a že tímto chováním nic nezískám. Bylo mi úplně jedno, co mi kdo říká nebo jak mě kdo napomíná. Těšila jsem se na to, jak si budu moc s nimi z reproduktoru zpívat jejich další písničky a budu tak tančit po pokoji, ale všechno se začalo ztrácet v mlze.
Když jsme se rozjeli autem z burzovního parkoviště, tak jsem vyčerpáním z breku zaklonila hlavu a opřela si ji, koukajíc z okna na zataženou oblohu. Najednou se mamka podívala dozadu na můj zklamaný výraz. Začala něco hledat v kabelce a najednou se otočila a čekala, až se taktéž otočím jejím směrem. Držela v ruce jistou kazetu skupiny Twenty 4 seven!
Panebože, to je snad sen!
Málem jsem radostí vyskočila z auta za jízdy. Nechápala jsem, co to na mě upekla, ale nikdy jsem ji neměla na světě radši, než v tento moment, kdy mi koupila první kousek mé nové hudební sbírky, u které jsem netušila, že vydržím celý život a budu šťastná díky těmto nesmrtelným písničkám.
“…maybe one day we’ll be united!”
V době, kdy jsem navštívila svůj první open-air festival 90tek, který se konal v Praze, jsem začala randit se svým manželem, s kterým jsem tam zavítala a ještě jsem nevěděla, co za úžasnou párty mě čeká. V roce 2024 už tento festival bude slavit 5.narozeniny. I když to začalo jako nevinná věc, setkání pár dřívějších hvězd, které neměly ani nejmenší tušení, že v našich srdcích stále existují a že jsme opravdovými a věrnými fanoušky.
Byla to naše první pořádná kulturní událost, kam jsme se strašně těšili. Zakoupili jsme si vstupenky do VIP sekce, kde jsme měli možnost stát u pódia a vidět naše oblíbené interprety pěkně zblízka.
Většina návštěvníků se symbolicky oblékla do 90tkových ohozů veselých barev, tehdy trendových outfitů, kterými vyjadřují přízeň a lásku k této hudební éře.
Jen co člověk vstoupil na půdu zábavy pražského Výstaviště, věděl, že je doma. Proč doma?
Lidé v této době byli velmi usměvaví, pokorní a vděční. Uměli se bavit a smát, tančit i zpívat s naprosto cizími lidmi kolem sebe. Tato hudba dokázala stmelit všechny, svými pozitivními texty vykouzlit úsměv na tváři, dodat jim naději a víru, že všechno nakonec dobře dopadne a přes všechny překážky života, zůstáváme jednotní!
Pokládáme se stále za “Generation of Love”, stávali jsme se tak “Happy people” a vyzařovala z nás “Freedom” a rozhodně jsme byli “United”, kde byl “No limit” a věděli jsme, že “Music is my Life”.
Vždycky jsme cítili to hudební poselství.
Ovšem ale všechno jednou končí!
Letos jsme speciálně zavítali na druhou půlku festivalu, která se konala v Brně na Výstavišti.
První půlku jsme si užili v květnu a druhá se koná vždycky v září. Mělo to být finální vystoupení zpěváka právě už zmíněného dua Twenty 4 seven, který oznámil tento rok konec své hudební kariéry a rozhodl se věnovat své rodině a odpočinku.
U toho jsme nemohli chybět, protože bez toho by tento festival nebyl kompletní a úspěšný. Navíc tato rozlučková sestava se skládala i z dalších nejúspěšnějších kapel své doby, jako jsou 2Unlimited nebo Captain Jack či Pharao. Považovali jsme to zároveň za krásné ukončení náročného pracovního léta a tudíž jsme to spojili i výletem a prodlouženým víkendem v hotelu společně s naším psím mazlíčkem.
Připravovala jsem se na to psychicky asi 2 měsíce, kdy jsem si pouštěla všechny písničky 90.let v pozadí při práci, během cestování ve městě nebo při úklidu doma. I když jsem si odjakživa pamatovala všechny texty, nikoho to neomrzí poslouchat dokola a užívat si tu husí kůži, které se mi dostávalo do celého těla.
V pátek dopoledne jsme se sbalili a vydali se na cestu za dobrodružstvím.
Den před festivalem v Brně jsme si udělali dlouhou procházku po městě, zavzpomínala jsem zároveň na svoje divoké dětství, na místa, kam jsem chodila do školy a kudy jsem cestovala tramvají. Byla to opravdu nostalgická chvilka a uvědomění si, že už jsem tu možná naposledy.
Po cestě jsme se stavěli na vynikající oběd, já nafotila pár pamětních míst do sbírky a vyrazili jsme zpět na pokoj.
Po příchodu do hotelu jsme si užívali odpočinku na pohodlné posteli, z terasy jsme měli krásný výhled na město, i počasí nám hrálo do karet.
V den festivalu jsme se snažili vyspat do růžova, abychom měli dost energie na taneční večer a mohli se tak nechat pohltit skvělou atmosférou, vynikajícími pokrmy a drinky.
Vždycky jsme si pořizovali lístky do VIP sekce, abychom naše oblíbence viděli pěkně z blízka a mohli si pořídit fotky nebo videa na památku. Působilo to celé jako jedna velká diskotéka pod širákem - žádná pravidla, ani omezení nás nebrzdila v zábavě.
Klasický warm-up, kdy moderátoři celého koncertu pouštějí staré taneční vypalovačky a motivují nás při čekání na naše hvězdy, začal velmi slibně a zároveň se člověk dobře naladil a zavzpomínal na svá Retro léta.
Náš zájem byl tentokrát soustředěný na reklamní předměty ke koupi u stánku se suvenýry.
Toužili jsme pořídit krásné suvenýry, které nezbytně musely doplnit naši bohatou sbírku klíčenek, propisek, gumových náramků a triček i nápojových kelímků s konkrétním ročníkem z festivalu.
Při těchto stáncích jsou vždycky fronty hned po příchodu do prostoru jako první, protože je to vždycky místo, co lidi hned navštíví, aby neodcházeli s prázdnou a mohli se těšit z uloveného kousku.
Po dlouhém zkoumání a čekání na internetu došla konečně řada na mikiny, které jsme si chtěli zakoupit už dlouho a podařilo se, protože tam na nás čekaly v naší velikosti a opravdu v krásných barvách.
Po značně velké utracené sumě, zásobeni chutným drinkem a po večerní ochutnávce místních dobrot jsme zavítali do naší Golden Circle sekce před pódium, počasí se na nás usmívalo ve formě zářivého sluníčka a my se těšili na začátek nezapomenutelného večera ve vzájemném objetí, širokých úsměvů a radosti velkého publika.
Celý večer probíhal tak neskutečně rychle, že jsme se ani neotočili a blížil se ke konci, protože mělo přijít překvapení a poslední vystoupení dlouho očekávaného interpreta, který mi už od útlého věku zasáhl do života - holandská skupina Twenty 4 seven. Jelikož před událostí oznámil veřejně konec hudební kariéry, mělo to celé být na jeho počest, kam se přijela rozloučit i původní zpěvačka od dob založení úspěšného dua. Nikdo nečekal tak dojemný konec a rozloučení se ostatních kolegů, kteří mu na památku zazpívali v doprovodu legendárního songu od Michaela Jacksona hit “We are the world”. Všichni umělci se tak shromáždili na pódiu po jeho boku a přinesli zároveň v doprovodu našich českých moderátorů památeční zarámovanou zlatou desku. To už neudržel slzy nikdo a společným povykem se emoce ještě posílily a bouřlivým potleskem zpěváka rozplakal.
Vděk, radost a podpora z obyčejné sešlosti ostatních hudebníků dokázala rozpustit srdce všem, kteří byli svědky tak bezchybného konce jedné éry.
Rozloučení vypustilo do nebe oslavný ohňostroj a děkovný nápis nad pódiem “Thank you, Stay-C”.
Pro tyto okamžiky stojí za to žít!
Takové chvíle mají v životě největší smysl a udržují nás na cestě za svými sny - v životě plné radosti a úsměvu s hudbou, která nám změnila život!
Jsou mezi vámi nějací příznivci této éry? Máte podobný zážitek ze života, který vám změnil život? Napište…
