Vliv prostředí, ve kterém žijeme: Jak vás dokáže izolovat od aktivního života, který postrádáte ke štěstí?

Neměla jsem v plánu opustit město.

Nesnila jsem o klidných silnicích, prázdných polích ani o tichu, které po západu slunce hučí v uších.

 

Ale život mi hodil klacky pod nohy.

S manželem jsme se odstěhovali z rušného města do malého, odlehlého místa, které nemělo nic společného s rytmem našeho starého života. Důvod? Jeho rodina nás potřebovala. A když rodina volá, jdete.

 

Neuvědomila jsem si, že zatímco jsem byla k dispozici ostatním, pomalu jsem mizela sama ze sebe.

 

 

Prostředí, které mě uvěznilo

 

Náš nový „domov“ připomínal spíše vězení. Žádné kavárny, žádní blízcí přátelé v okolí, žádná možnost spontánních plánů. Nejbližší obchod s potravinami byl vzdálený několik minut jízdy autem. Dny se táhly. Noci se zdály nekonečné. Za našimi okny se neodehrávalo žádné divadlo života – jen ticho.

A pro někoho jako já, kdo čerpal energii z lidí, barev, pouličních lamp, hudby linoucí se z barů a chaotických rozhovorů v přeplněných místnostech... to nebyla jen změna. Bylo to jako odpojení.

 

Přestala jsem se hezky oblékat. Přestala jsem chodit na procházky. Přestala jsem se starat o to, jaký je den v týdnu. Jediné, co bylo zaručeně na seznamu byly pravidelné hádky s manželem, řešení každodenních povinností a stresujících situací, které nám způsobovaly viditelné vrásky a bolest nejen ve tváři.

 

A to nejhorší? Přestala jsem se chtít hýbat – fyzicky, emocionálně, mentálně.

To, co mě dříve naplňovalo životem – být aktivní – mi tady připadalo zbytečné.

 

 

Když se klid změní v nečinnost

 

Lidé často mluví o tom, jak klidný může být život na venkově. A může být. Ale nikdo nemluví o tom, jak vás ten samý klid může pomalu začít dusit, když není volbou, ale nutností.

Cítila jsem se, jako bych žila život někoho jiného. Dělala jsem správné věci – byla jsem tu pro rodinu, podporovala manžela, starala se o domácnost. Ale uvnitř jsem se rozpadala.

 

Nebyla jsem smutná jako v dramatické filmové scéně. Jen jsem se pomalu stávala neviditelnou pro sebe samu.

To izolace dokáže – ne vždy křičí. Někdy jen tiše odstraňuje vaše spojení se světem a s ním i vaše spojení s vlastní vitalitou nebo identitou.

 

 

Hledání cesty zpět – i když jsem uvízla

 

Tady je pravda, kterou nikdo nechce přiznat: když vás okolí nepodporuje, musíte pracovat dvakrát tak tvrdě, abyste zůstali sami sebou.

Uvědomila jsem si, že nemůžu čekat, až stěhování a prodej domu skončí nebo až se energie města zázračně vrátí. Musela jsem si vytvořit vlastní jiskru, jinak jsem riskovala, že navždy pohasnu.

Začala jsem tedy v malém. Tak malém, že to bylo téměř směšné.

 

Skoro každé ráno jsem chodila s pejskem na procházku. Stejná cesta, stejné stromy – ale objevila jsem se na vzduchu a udělala něco pro svého mazlíčka, kterému stačilo málo k radosti.

Začala jsem se znovu protahovat, i když to byly jen mechanické pohyby za stolem a při ranním vstávání z postele.

Psala jsem si speciální deník vděčnosti – ne proto, abych byla poetická, ale abych si mohla říct: „Cítím se špatně“ nebo „Dneska to byl těžký den“ nebo ‚‚Tento den byl něčím lepší.”

 

Připojila jsem se k online komunitě, jen abych slyšela hlasy, které nepatřily mně ani mému manželovi.

Stanovila jsem si pravidlo: každý den udělat jednu věc, která ve mně znovu vzbudí přirozený život.

Pomalu se mlha začala zvedat.

 

 

Poučení z přehnaně tichého místa

 

Když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že toto místo – i když mi připadalo jako osobní vyhnanství – bylo také místem, kde jsem poznala hlubší stránku sama sebe. Ne tu energickou městskou verzi. Ne tu společenskou. Ale tu, která dokáže sedět v tichu a přesto najít smysl. Tu, která nepotřebuje, aby život byl hlučný, aby se cítila naživu.

 

Pár životních lekcí, které jsem si odnesla:

1. Prostředí je důležité, ale důležitější je myšlení. Nemůžete vždy ovlivnit, kde žijete, ale můžete se rozhodnout, jak v něm budete existovat.
   
   
2. Pohyb je lék. Nepotřebujete tělocvičnu ani studio – stačí vaše tělo a vůle nevzdat se pohybu.
   
   
3. Vděčnost není vynucená – je to něco, co se najde. Některé dny jsem byla vděčná jen za dlouhou horkou sprchu nebo šálek dobrého čaje u rozečtené knihy. Ale i to mi dodávalo sílu.
   
   
4. Nepohodlí je učitel. Naučila jsem se, čeho si nejvíc vážím: vztahů, kreativity, komunity. A už to nikdy nebudu brát jako samozřejmost.
   
   
5. Studium energických úrovní formou kurzu. Bylo pro mě největším požehnáním složit certifikát, který mi pomohl zahojit vnitřní bouři a zmatek, který se postupně vytrácel z mé mysli.

 

 

Pokud jste tam také...

 

Pokud čtete tento článek a nacházíte se na místě – fyzicky nebo emocionálně – kde se cítíte odříznutí od života, který chcete žít, chápu vás.

Vím, jaké to je, když ztratíte elán. Když máte pocit, že jste se zastavili, zatímco svět kolem vás pokračuje dál bez vás.

Ale řeknu vám jedno: nejste v tom navždy. I v klidu klíčí semínka změny. I když to nevidíte, stáváte se silnějšími, moudřejšími a vědomějšími.

Nečekejte, až vám okolí dá povolení žít.

 

Vytvořte si svůj vlastní rytmus. Najděte si malé radosti, které vás budou držet nad vodou. Věřte procesu.

A až konečně nastane čas vrátit se k životu, který vám chyběl, objevíte se se srdcem plným vděčnosti a očima, které vidí jinak.

Ne jen proto, že jste to zvládli. Ale proto, že jste se naučili růst kdekoli, kde jste byli zasazeni.

 

Tato klidná životní kapitola mě změnila. Ne z vlastního rozhodnutí, ale k lepšímu.