Australský fenomén v době dospívání: Vášeň k seriálu Škola zlomených srdcí z devadesátých let, která mě drží i v dospělosti
Je zajímavé, jak některé vzpomínky nikdy nezmizí – nezůstávají jen v paměti, ale žijí v nás. Pro mě je takovou vzpomínkou televizní obrazovka zářící v rohu našeho obývacího pokoje v polovině 90. let, slunce zapadající za oknem a moje školní taška odhozená u dveří.
Bylo mi 10 let, seděla jsem se zkříženýma nohama na koberci, v ruce dálkové ovládání, a čekala na známou znělku seriálu Heartbreak High.
A pak to přišlo – ta úderná znělka, záblesky graffiti, vír energie, který mi říkal, že se chystám vstoupit do jiného světa. Ne jen tak do nějakého světa – do jejich světa. Do světa, kde škola nebyla jen místem, kam se chodilo učit algebru. Byla to živá bytost, plná dramat, smíchu, zlomených srdcí a přátelství, které vás přesvědčily, že přežijete cokoli.
Od prvního dílu, který jsem viděla, jsem měla pocit, že jsem součástí té velké, chaotické, úžasné rodiny. Studenti Hartley High nebyli dokonalí, a právě to je dělalo skutečnými. Měli velké sny a velké problémy, ale vždy si navzájem kryli záda. Když jsem je sledovala, měla jsem pocit, že svět – můj svět – může být větší, jasnější a vzrušující, než jsem si kdy dokázala představit.
První láska v záři slunce 90. let
Tehdy jsem to ještě nevěděla, ale Heartbreak High mě učil o lásce dlouho předtím, než jsem ji sama zažila. Měla jsem samozřejmě pár oblíbených párů, za které jsem dýchala. Drazic a Anita, s jejich střetem rebelie a něhy, mi poprvé ukázali, jak může být láska vášnivá a zároveň bezpečná. Hádali se, škádlili se, ale také si rozuměli tak, jak nikdo jiný. Nick a Jodie naopak nesli v sobě tu jemnou bolest mladé lásky – sny, které spolu budujete, a hořkosladkou pravdu, že život vás někdy táhne různými směry.
V deseti letech jsem tam tiše seděla a učila se: láska může být chaotická, ale okamžiky, které vám dá, stojí za to si uchovat navždy.
Komunita, která mi byla domovem
Co mi opravdu utkvělo v paměti, nebyla jen romantika – byl to způsob, jakým postavy cenily přátelství a komunitu. Jednoho dne se mohli hádat jako sourozenci a druhý den se navzájem zuřivě bránit. Byli vděční za to, co měli, i když to nebylo moc. A nestarali se jen o sebe – starali se o to, aby jejich malý kousek světa byl lepší.
Pro dítě jako já, které se stále snažilo pochopit, co to je přátelství a loajalita, to bylo jako dar z nebes. Sledovala jsem, učila se a snažila se ten stejný duch přenést do svého života.
Herci, kteří tomu vtiskli duši
Když se ohlédnu zpět, stále jsem v úžasu z herců. Nehráli jen role – vžili se do nich tak dokonale, že jste měli pocit, jako byste sledovali skutečné děti, které prožívají skutečné životy. I dnes jim chci poděkovat za jedinečnou energii, kterou vnesli do seriálu. Nejenže odříkali své repliky, ale vytvořili postavy, které jsme vnímali jako přátele, se kterými jsme se mohli smát, plakat a růst.
Estetika 90. let: Lekce identity
A samozřejmě móda. Ošoupané boty Doc Martens od dlouhých cest domů. Oversized flanelové košile přehozené přes trička s potiskem kapel. Chokery, cargo kalhoty, rozcuchané vlasy, které nějak vypadaly perfektně. Nebyl to jen styl – bylo to prohlášení. Při sledování Heartbreak High jsem se naučila, že způsob, jakým se prezentujete, je dalším způsobem, jak vyprávět svůj příběh.
Stále se mnou
O několik let později, když vzpomínám na své dospívání, je seriál Heartbreak High jeho nedílnou součástí. Byl to víc než jen zábava, byl to kompas. Ukázal mi, že loajalita je důležitá, že láska vás může změnit a že najít své lidi je jedna z nejkrásnějších věcí v životě.
Některé televizní seriály zmizí. Heartbreak High ne. Stal se součástí toho, kým jsem. A budu to nosit v sobě navždy – jako tajný pozdrav svému mladšímu já, které stále sedí se zkříženýma nohama na koberci a čeká, až začne znělka.
Kdo z vás se podílel na sledování těchto seriálových fenoménů ve školních letech? Máte svůj oblíbený seriál, při kterém se nostalgicky usmějete, když pouze zaslechnete známou znělku?
Podělte se o své vzpomínky v komentářích...
