Okamžik v New Yorku - cesta za snem s vytrvalostí
Slýcháme to všude a od každého - město, které nikdy nespí. Město, které bylo vždy ztělesněním snů, tužeb a nekonečných možností pro nespočet lidí.
Moje cesta nebyla jen o dosažení cíle. Byla to neúnavná honba za snem, která vyžadovala vytrvalost.
Tento sen mě provázel už od dětství. Fascinovaly mě americké filmy – vysoké mrakodrapy, zářící světla, usměvaví lidé. Všechno působilo jako kouzlo.
Moje posedlost se začínala zvětšovat, když jsem poprvé měla tu možnost do New Yorku na pár dní vycestovat z pracovních důvodů. Hluboko uvnitř jsem vždycky věděla, že můj osud je propojen s velkolepostí tohoto města.
Na základě mých dosavadních zkušeností a pracovních výsledků jsem obdržela zprávu od nejvyššího vedení ve společnosti reprezentovat český tým přímo v centrále v New York City. Na tomto setkání se sešlo asi 14 dalších zaměstnanců z různých amerických poboček, kteří měli přispět k jedinečné příležitosti rozběhnout nový projekt.
První dny jsme od rána do večera seděli na schůzích v hlavní budově. Neustále se vymýšlely strategie, plánovaly detaily a vyměňovaly nápady. Celodenní maraton nás tak vyčerpával, že jsme se večer těšili jen na postel.
Ovšem po zasloužené práci přišly i odměny a trocha zábavy.
Vedení pro nás zorganizovalo společnou večeři v jedné elegantní restauraci, poznávací výlet po centru v turistickým autobusu s průvodcem, který se stal zábavnou show na kolečkách. Hudba, humor přítomných i prohlídka místních památek byly naprosto pozoruhodné. Bavila jsem se od začátku až do konce, a zároveň jsem si pořídila i skvělé fotky a videa na památku.
I když se povídá, že celý svět je v tomto městě zrychlený a bláznivě uspěchaný, tak zastávám jiný názor. Nestalo se mi, že by do mě někdo vrazil na chodníku, nebo aby na mě troubil spěchající žlutý taxík, když jsem přecházela ulici. Lidi jsou velmi klidní, příjemní a pokud se náhodou stane, že přece jen někdo omylem do vás nabourá ramenem při rychlejší chůzi, vzápětí se omluví a to dokonce s úsměvem.
Chodci kolikrát přejdou na přechodu na červenou a auto jim ještě přibrzdí a nebo úplně zastaví, aby se jim nic nestalo. Žádné nadávky v dopravní zácpě nebo obchodě v nekonečné frontě na kávu či oběd s sebou.
Fascinoval mě každý kout, výloha a místo, které jsme míjeli při procházce nočním městem, protože každá část měla svůj příběh.
Bylo to snad poprvé v životě, kdy mi nevadilo kráčet venku v mírném dešti bez deštníku. I když se blížil prosinec, vítr byl příjemný a teplota poměrně milosrdná.
Byla jsem jak Alenka v říši divů, ale zároveň jsem se cítila, že sem svým způsobem patřím. Ostatní ve skupině se věnovali společným konverzacím za pochodu, ale já jsem mohla oči nechat na každé budově, která byla nádherně vyzdobena vánočními světýlky a další dekorací. Lidé zpívali na ulicích, vybírali drobné na charitu a byli převlečeni v kostýmech.
Všechen ten úžas pramenil tehdy jen z amerických filmů, které jsem znala nazpaměť od slavného Kevina McAlistera, který se ztratil v New York během vánočních svátků až po Čtvery Vánoce, kde se setkají 4 bláznivé rodiny na Štědrý den.
Celá dlouhá procházka byla zakončena na jednom místě, které se pro mě stalo symbolickým. Naše skupinka se držela pohromadě, protože ulice se začaly plnit davy lidí, které vedly na Rockefellerovo náměstí u vyhlášené Radio City Hall. Ano, měla jsem být svědkem rozsvícení vánočního stromečku, před kterým stál Kevin v bláznivé komedii.
Bylo náročné se dostat blíž a projít přes dychtivé davy stejných nadšenců. Musela být zajištěna policejní ostraha a zdravotní posily pro případ, že by se šílenství nějak zvrtlo. Tohle jsem ale prostě musela vidět, i kdyby mě měli ušlapat. Byla to jedinečná příležitost vrátit se do dětských snů a prožít to neskutečné štěstí, které vedlo k dojetí.
Všude hrály vyhlášené vánoční skladby od slavných interpretů a pomalu se zahajoval rituál.
V momentě, kdy davy začaly šílet a postupně se stromek začal obalovat do vkusně barevných světýlek, hrála dojemná vánoční znělka, jsem se nemohla ubránit slzám. Mé tělo pokryla husí kůže, na tváři mi vyskočil úsměv a srdce plesalo radostí. Ten okamžik, kdy mě povalila vlna vděčnosti a lásky, nikdy nezapomenu. Cítila jsem, že tohle je přesně místo, kde chci být - doma!
Ostatní nechápali, proč mám na tváři slzy, ale to je věc, kterou by nikdo nepochopil - jen jsem se usmála a po rozsvícení jsme se pomalu začínali rozcházet z náměstí zpět k hotelu.
Kráčeli jsme svižnějším krokem po rovném chodníku, kde se davy začínaly rozutíkat do všech stran.
Rozloučila jsem se s ostatními a vyrazila do hotelu, abych mohla úžasný zážitek vstřebávat dál o samotě v pohodlné posteli hotelového pokoje.
Bylo to všechno tak zvláštní ale zároveň velmi povzbuzující, že mi něco důležité došlo. Tady chci žít a rozvíjet se, těšit se ze všech možností, co New York nabízí. Budovat a následovat své velké sny. Být šťastná a odhodlaná dokázat cokoli.
I když se můj pobyt chýlil ke konci, odlétala jsem s pocitem, který navždy změnil můj život.
Po pracovní stránce se všechno uskutečnilo s pozitivními výsledky. Získala jsem nové kontakty a poznala jsem úžasné lidi, s některými z nich jsem dodneška v kontaktu.
Na letišti jsem ještě pořídila pár suvenýrů pro rodinu a sobě koupila hrníček s krásným obrázkem New Yorku. Pro mě to byla připomínka, že musím na sobě pracovat, neustupovat a posilovat denně svou víru, že se sem jednou vrátím natrvalo - zůstat věrná svým snům, bez ohledu na to, jak nemožné se mohou zdát.
Moji cestu vedly vytrvalost a odhodlání.
Po návratu na českou půdu jsem začala každý den žít s jiným přístupem. Do kanceláře jsem chodila s úsměvem a pevným štítem proti toxickému chování ostatních, soustředila jsem se na práci a těšila se, až nastanou výrazné změny v mém životě.
Nevěděla jsem, kdy se to stane.
Ale věděla jsem jedno: nikdy se nevzdám. Vytrvalost, víra a odhodlání mě dovedou tam, kde budu nejšťastnější…
Máte vysněné místo k životu? Existují ve vašem životě cíle nebo sny, které máte na svém seznamu přání?
Napište mi do komentářů…
